Letos jste obdržel nejprestižnější české vědecké ocenění Českou hlavu. Co pro vás toto ocenění osobně znamená?
Jistě se sluší říct, že mě její udělení velmi těší. Je to například příležitost přesvědčit moji devadesátiletou maminku, že to, co dělám, má nějaký smysl a význam.
V jiné rovině je ocenění důležité pro mé spolupracovníky, studenty a kolegy, protože bez nich by v mém případě nebylo proč a ani co oceňovat.
Výzkum mezi laboratoří a terénem
Vaše práce ukazuje, že řada organismů, které běžně vnímáme jako parazity, může mít pro hostitele i pozitivní roli. Jak vidíte vývoj tohoto paradigmatu – a má už například konkrétní aplikace?
V minulosti byl prakticky každý tvor v našem organismu vnímán jako vetřelec, který nás o něco obírá. Dnes však věda, zejména díky molekulární biologii, nashromáždila dostatek dat, jež ukazují, že každé lidské tělo je složitým konsorciem tisíců druhů organismů. V zájmu naprosté většiny z nich není nám škodit – ba naopak. Ke změně paradigmatu tedy již došlo, ale jeho prosazení do širšího povědomí bude ještě nějaký čas trvat a vyžádá si úsilí.
Vaše vědecká práce zahrnuje expedice do tropů, vlastní „experimentování na sobě“ a aktivní terénní výzkum. Který zážitek či situace pro vás byla naprosto nezapomenutelná?
Nikdy nebylo mým záměrem povyšovat své exotické expedice či experimentování na sobě na úroveň, které nakonec dosáhly. Patrně je to důsledek jejich srozumitelnosti a atraktivity pro posluchače či čtenáře.
Ve skutečnosti se však více než devadesát procent mých aktivit odehrávalo v laboratoři, kde jsem přendával nepatrná množství DNA, RNA či bílkovin z jedné zkumavky do druhé. Můj výzkum je na této činnosti stále závislý, byť ji dnes provádějí moji kolegové a kolegyně, zatímco já sedím u počítače, snažím se dát našim výsledkům smysl, publikovat je a přesvědčovat různé „poskytovatele“, aby nám na výzkum poskytli finance.
Proč popularizovat parazity
V různých vašich rozhovorech zaznívá, že paraziti nejsou jen „nepřátelé“ člověka, ale fascinující organismy, někdy i součást našeho mikrobiomu. Jaký je váš cíl v popularizaci?
Patrně nejzajímavější je na parazitech jejich schopnost neustále obírat hostitele o zdroje a zároveň se bránit jeho snaze je zničit. Mají vlastně „ulehčený“ život, protože jí ze stolu někoho jiného, ale musí být nepřetržitě ve střehu. Právě to je během milionů let evoluce přivedlo k neobvyklým řešením, která nás zajímají – a to nejen s cílem parazity porazit, ale i využít tato poznání nezávisle na nich, například při léčbě lidských chorob.
Cílem mé popularizační činnosti je informovat společnost o tom, co se za její peníze v českých přírodních vědách děje. Vnímám to jako povinnost vůči daňovým poplatníkům i neustálou snahu vysvětlovat, že – stručně řečeno – virům rozumí především virologové, stejně jako motorům rozumí především automechanici.
Již dříve jste řekl, že si rád udržujete několik běžících výzkumných témat najednou (např. trypanozomy, diplonemy, genetické kódy). Co je nyní vaše „velké téma“ na příštích 5–10 let?
Těch témat je jako vždy celá řada, ale obávám se, že je nemohu popisovat v několika větách, protože jsou poměrně specializovaná. Vždy se ale týkají molekulární biologie jednobuněčných organismů, neboli prvoků.
Cesta do americké akademie věd
Vaše zvolení za mezinárodního člena americké National Academy of Sciences je pro českou vědu mimořádné. Mohl byste popsat, jak tento proces probíhal a co pro vás osobně a vaši laboratoř znamená? Jaké možnosti či výzvy z toho plynou?
Zvolení za člena National Academy of Sciences bylo opravdu překvapivé, patrně shoda šťastných okolností. Jde o tříkolové volby trvající asi půl roku, při nichž musí nominace vždy postoupit dál, takže projít tímto sítem se nepodaří každému. Kdybych pracoval v USA, mělo by členství velký význam pro získávání financí, protože je tam spojeno s vysokou prestiží a předpokládá se, že dotyčný odvede výbornou práci.
Česko je na druhé straně „rybníku“, takže zde je dopad členství menší, ale řada kolegyň a kolegů mi řekla, že je to významné pro evropskou parazitologii jako celek. Ukazuje to, že náš obor je stále kompetitivní, v Evropě se mu daří a přináší významné poznatky.
Máte velké zkušenosti z USA. Mohl byste z vaší perspektivy zhodnotit, jak americká politika (např. za administrativy Donalda Trumpa) nebo systém financování ovlivnil základní výzkum?
Všichni už víme, že rozpočtové škrty v americké vědě jsou zásadní, a to rozhodně není dobrá zpráva pro vědu a výzkum. Pokud se Evropě podaří využít tohoto velkého zaškobrtnutí a přilákat americké vědce, bude to alespoň pro nás pozitivní.
Na druhou stranu to snad v USA nebude tak horké, protože soudy postupně ruší řadu administrativních rozhodnutí o ukončení finanční podpory jako nezákonné – to už ale probíhá v relativní tichosti a mimo pozornost médií.
Česká věda v mezinárodním kontextu
Jako člen mezinárodních akademií máte jedinečný přehled o tom, jak se organizuje mezinárodní vědecká spolupráce. Jak vnímáte roli Česka a střední Evropy ve světovém výzkumu – kde vidíte naše silné stránky a naopak překážky?
Mám radost, že Česko se ve vědě postupně a celkem dynamicky zlepšuje, což bohužel nelze říct o našich východních sousedech. Výborně funguje Grantová agentura ČR, mnohem hůře už Ministerstvo školství. Bohužel platí, že tahounem vědy a výzkumu zůstává jen hrstka fakult na vybraných univerzitách, zatímco většina se „veze“ nebo produkuje málo významné výsledky.
Na Akademii věd probíhají pravidelná hodnocení, takže tam už se musí většina opravdu snažit. Resortní výzkumné ústavy jsou až na vzácné výjimky slabé.
Vychoval jste řadu doktorandů a postdoků. Co byste doporučil mladým badatelům, kteří chtějí v Česku i v mezinárodním kontextu uspět? A co by vědecká obec měla změnit, aby lépe podporovala nové talenty?
To jsou otázky na několik stránek. V nejstručnější formě snad jen uvedu, že mladí badatelé musí mít zápal pro vědu – bez něj je lepší dělat něco jiného. Musí počítat s permanentní soutěží o zdroje, značnou nejistotou a obrnit se neúspěchům. Tato negativa jsou však bohatě vyvážena mimořádnou svobodou a pestrou, stimulující prací se zajímavými lidmi.
Česká věda je stále hodně rovnostářská a zejména různé podpůrné programy Ministerstva školství často produkují za hodně peněz málo muziky. Přitlačil bych na pilu v hodnocení a nebál bych se odebrat prostředky těm nejméně výkonným 20 %. To se dnes neděje – i ti nejméně úspěšní nějaké státní zdroje vždy získají.
Zdroj: Vedavyzkum.cz, foto Jana Plavec | 3. 11. 2025
