Národní politika výzkumu a vývoje České republiky

II. PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA

Obecná část

     Programové prohlášení vlády ze srpna 1998 obsahuje důležité závazky, které vláda přijala pro svoji činnost ovlivňující výzkum a vývoj, činnosti s nimi související a na ně navazující. V citovaném prohlášení se mimo jiné uvádí:

     Programové prohlášení v základních rysech stanovuje, co má být obsahem Národní politiky výzkumu a vývoje České republiky (dále jen “politika”). Zároveň však připomíná důležité vlivy, které politiku determinují a modifikují. K nim nepochybně patří nutnost přizpůsobení se legislativě Evropské unie (viz část III.6. Přílohy) a dalším podnětům ze zahraničí, aktuální potřeby státu a konečně nutnost reagovat na ekonomickou i výzkumnou strategii nejvyspělejších zemí světa v období pokračující globalizace. Shora jmenované vlivy mají velmi konkrétní obsah - ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství z 25. 3. 1957 ve znění Smlouvy o Evropské unii ze 7. 2. 1992 se (v článku 130h) stanovuje závazek členských zemí nejen politiku vypracovat a přijmout, ale i povinnost vzájemně tyto politiky koordinovat. Dalším dokladem mezinárodního významu politiky je např. skutečnost, že závěrečná deklarace Světové konference o vědě, pořádané ve dnech 26. 6. - 1. 7. 1999 pod záštitou UNESCO v Budapešti (část III.1. Přílohy), bude projednána a schválena Valným shromážděním OSN jako oficiální dokument OSN.

     Předkládaná politika navazuje na méně komplexní materiály z dřívějších let:

• “Zásady politiky vlády v oblasti vědy, výzkumu, rozvoje techniky a technologií” schválené vládním usnesením č. 123 ze dne 17. dubna 1991,
• “Zásady vlády ČR pro oblast výzkumu a vývoje”, schválené vládním usnesením č. 282 ze dne 23. května 1994,
• “Zásady vlády pro oblast výzkumu a vývoje” schválené 23. dubna 1997 vládním usnesením č. 247.

     Uvedené dokumenty pojímaly výzkum a vývoj poněkud izolovaně, bez respektování důležitých vazeb na ekonomiku a společnost. Změna v přístupu k celé problematice, vyvolaná mimo jiné zpomalováním ekonomického růstu, slábnutím komparativních výhod ČR a některými dalšími vnějšími impulsy, se projevila v materiálu:

• “Principy vědní politiky ČR na přechodu do 21. století”, které vláda schválila svým usnesením č. 397 z 10. června 1998. V dokumentu jsou formulovány základní principy příští národní politiky výzkumu a vývoje a je i stanoven termín jejího předložení (do konce roku 1999).

     Přípravná fáze byla ukončena přijetím materiálu:

• “Příprava národní politiky výzkumu a vývoje ČR a činnost Rady vlády ČR pro výzkum a vývoj” (usnesení vlády č. 811 ze dne 9. prosince 1998).

     Posledně uvedený materiál stanovil podrobně postup přípravy i termíny, ve kterých jednotlivé etapy přípravy politiky musí proběhnout. V této souvislosti vláda uložila řadu úkolů nejen ústředním orgánům, ale i zástupcům výzkumu a vývoje a podnikatelské i uživatelské sféry.

     Vymezení obsahu politiky, jejích klíčových částí a stejně tak postup prací (včetně časového harmonogramu) vycházely ze zkušeností a příkladů řady evropských zemí. Velmi záhy po zahájení prací na tvorbě politiky se však ukázalo, že situace v České republice je značně specifická a to přípravu značně ovlivní. Specifičnost spočívá zejména v tom, že skoro sedm let nebyl výzkum a vývoj v ČR cílevědomě koordinován a tato skutečnost se samozřejmě projevila jak ve výzkumu a vývoji samém, tak i v příslušné legislativě.

     MŠMT sice odpovídá za tvorbu vědní politiky, její realizace však patří plně do působnosti správců jednotlivých rozpočtových kapitol. Politika je realizována především programy VaV jednotlivých resortů, grantovou podporou a výzkumnými organizacemi financovanými institucionálně. O určitou koordinaci realizace politiky VaV usiluje Rada vlády ČR pro výzkum a vývoj. K této koordinaci však nemá dostatečné, zákonem vymezené působnosti (např. za využití prostředků plně odpovídají správci rozpočtových kapitol) a především nezbytný aparát.

     Problémy rovněž působí nedostatky ve statistice výzkumu a vývoje. Informace Českého statistického úřadu o postupu při dalším sbližování statistiky výzkumu a vývoje v ČR a v zemích OECD jsou uvedeny v části III.5. Přílohy.

     Důsledkem bylo, že práce na přípravě politiky výzkumu a vývoje v České republice musely vycházet z poněkud jiných východisek než ve zmiňovaných evropských zemích. To přineslo i další poznatky a podněty, zejména v řízení a legislativě, které bylo nutno do politiky zapracovat a jejich řešení navrhnout. Výsledkem je, že předkládaná politika VaV se více zaměřuje na problémy řízení, správy, financování, legislativy a problematiku priorit řeší na vyšší obecnější úrovni. Proto je předkládaná politika výzkumu a vývoje materiálem, který bude nutno v perspektivě dvou let aktualizovat a dopracovat.

     V souladu s uloženými úkoly bylo pro přípravu politiky ustaveno několik pracovních skupin, kam jednotlivé ústřední orgány a zainteresované instituce vyslaly své zástupce, a které během desetiměsíční činnosti připravovaly podklady pro jednotlivé části politiky. V této fázi přípravy byla velmi důležitá činnost analytické skupiny, která připravila jako součást politiky, ale i jako výchozí materiál pro ostatní skupiny, materiál schválený usnesením vlády č. 536 ze dne 9. června 1999:

• “Analýza dosavadního vývoje a stavu výzkumu a vývoje v České republice a jejich srovnání se zahraničím”.

     Dalším významným krokem přípravy politiky bylo usnesení vlády č. 249 ze dne 22. března 1999, kterým stanovila konkrétní výši finanční podpory této oblasti jako podílu na HDP v střednědobém horizontu:

• O státní podpoře výzkumu a vývoje v letech 2000 až 2002.

     O významu tohoto kroku nejen z hlediska přípravy politiky, ale i z hlediska mezinárodního, svědčí i to, že je včetně konkrétních závazků uveden ve zprávě Komise EU hodnotící připravenost ČR z října 1999.

     Během měsíce září užší redakční skupina s využitím podkladových materiálů ze jednotlivých pracovních skupin zformulovala pracovní návrh politiky. Ten byl během měsíce října podroben veřejné diskusi a náměty z této diskuse byly zužitkovány při formulaci návrhu pro meziresortní připomínkové řízení.

     Dalším zdrojem podnětů a připomínek pro politiku byla anketa na téma “3+3 překážky a příležitosti českého výzkumu a vývoje” a dále veřejná diskuse k návrhu politiky. Veřejných diskusí a řady dalších akcí (semináře k přípravě politiky atd.) se zúčastnilo několik stovek pracovníků výzkumu a vývoje, školství, průmyslu i zástupců ústředních orgánů, a svými názory, připomínkami a poznatky ovlivnili předkládanou politiku výzkumu a vývoje.

     Předkládaná politika je srovnatelná s národními politikami evropských zemí (v duchu výše zmíněného požadavku EU). Politika není přesným předpisem, není “akčním plánem”, ale k její realizaci směřují jednotlivé body navrhovaného usnesení. Srovnatelnost se týká nejen věcného obsahu politiky, ale i jejího rozsahu a formálního uspořádání.

     Návrh usnesení vlády zajišťuje realizaci politiky a stanovuje pro to konkrétní úkoly:

• bod I. navrhovaného usnesení zrušuje platnost předchozích koncepčních dokumentů, resp. jejich částí, které budou přijetím politiky a úkoly z navrhovaného usnesení vlády plně nahrazeny;
• bodem II. se schvaluje vlastní politika, která je přílohou návrhu usnesení vlády;
• bod III.1. ukládá v nově stanovených termínech vypracování nového zákona o výzkumu a vývoji tak, aby do něho bylo možné promítnout výsledky politiky;
• bod III.2. ukládá vyhlášení veřejné soutěže na přípravu dílčích programů národního programu orientovaného výzkumu a tím zajišťuje realizaci tematických a průřezových priorit v  orientovaném výzkumu (předpokládaný postup je v příslušné části uveden);
• bod III.3. zajišťuje promítnutí politiky do resortních koncepcí výzkumu a vývoje v nezbytné vazbě na přípravu návrhu státního rozpočtu na další roky (jde o pokračování a prohloubení úkolu č. III.3. z usnesení vlády č. 811 ze dne 9. prosince 1998);
• bod III.4. ukládá předložit vládě návrh uspořádání státní správy ve výzkumu a vývoji jako východiska pro nový zákon o výzkumu a vývoji. V připomínkovém řízení vyjádřily zainteresované orgány výrazně odlišné názory na tuto problematiku (viz závěrečná část předkládací zprávy). Z hlediska přípravy velmi složitého zákona jde přitom o klíčový problém, který se promítne nejen do části orgány výzkumu a vývoje, ale prakticky do všech částí zákona – od způsobu transformace rozpočtových a příspěvkových výzkumných organizací, přes systém státní podpory a podmínky veřejné soutěže až po přechodná opatření. V zemích EU přitom existují výrazně odlišné struktury státní správy pro tuto oblast (viz část III.7. Přílohy);
• bod III.5. zajišťuje personální kapacity pro nutnou koordinaci výzkumu a vývoje a přípravu nového zákona o výzkumu a vývoji v přechodném období do doby, než dojde k úpravě stávajících právních předpisů a zajištění standardní státní správy ve výzkumu a vývoji (viz bod V.2.3. politiky). Rada vlády spolu s MŠMT postupně přibližuje systém státní podpory VaV v ČR systému EU a to při prokazatelně nedostatečném personálním zabezpečení aktivit uložených jí zákonem a vládou. Úkoly, která v zahraničí zabezpečují samostatná ministerstva či jiné orgány v ČR zajišťuje řádově nižší počet pracovníků. Rada jednoznačně konstatovala, že splnění úkolů III.1. a III.5. návrhu usnesení vlády (příprava nového zákona o VaV) je se stávajícím sekretariátem 5 pracovníků nerealizovatelné.;
• bod IV. doporučuje všem účastníkům a uživatelům výzkumné a vývojové činnosti v maximální míře promítnout zásady politiky do své činnosti.

     Přílohy politiky uvedené v části III. nejsou závazné, ale podrobněji popisují hlavní problémy a otázky řešené politikou.

Specifická část (k jednotlivým částem návrhu politiky VaV)

K bodu I.: Politika VaV vytváří rámec státní podpory, v kterém pracovníci i organizace VaV budou moci úspěšně plnit to, co od nich očekávají lidé a společnost. Politika je i dokumentem, kterým ČR v nezbytném předstihu plní požadavky EU na členské země, aby takovéto dokumenty vypracovávaly a vzájemně koordinovaly.

     Politika VaV vyjadřuje i očekávání, že instituce a organizace VaV rozpracují vize, principy a nástroje politiky ve svých konkrétnějších koncepcích a strategiích tak, aby přínosy VaV pro občany a společnost ČR byly co nejvyšší.

K bodu II.: V této části předkládaný materiál zdůvodňuje potřebu přijetí podrobného koncepčního dokumentu. ČR dle zahraničních hodnocení patří k padesáti nejvyspělejším a nejbohatším zemím světa. V závislosti na kritériích a postupech hodnocení je ČR přisuzována třicáté až pětačtyřicáté místo v padesátce rozvinutých zemí. V podstatě ke stejnému výsledku dospěla i “Analýza dosavadního vývoje a stavu VaV v ČR a jejich srovnání se zahraničím”, kterou vláda schválila v květnu 1999. Tradice i existující vzdělanostní i kulturní potenciály vytvářejí předpoklady pro postupné zlepšování postavení ČR ve skupině vyspělých zemí. Tradice a zmíněné potenciály samy o sobě nestačí. Je nutné je podpořit aktivními přístupy a úsilím o vyrovnávání se s rychle se měnícími vnějšími podmínkami.

     Mnohé státy na změny podmínek reagují formulací nových politik VaV. Stejným způsobem postupuje i ČR. Řada změn ve VaV v ČR vyplynula z celkové transformace politického a ekonomického systému, řada změn byla prováděna v rámci zásad vlády pro oblast VaV, které byly vydány v letech 1991, 1994 a 1997.

     Zahraniční hodnocení řadí ČR do skupiny zemí střední a východní Evropy, které nezvolily taktiku “vyčkávání na lepší časy pro VaV” nýbrž taktiku aktivního přizpůsobování systému VaV systémům obvyklým v zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD).

     Vznik relativně konsolidovaného prostředí pro VaV, vznik nových řídících a organizačních struktur však vedl na některých místech k přirozenému a pochopitelnému pocitu uspokojení a nechuti k dalším změnám. V žádném případě nemůže jít o změny pro změny. Předkládaná politika VaV, obdobně jako politiky VaV v zahraničí, usiluje o objektivní pohled na systém státní podpory VaV v ČR a návrh jeho úprav, které by zvýšily jeho efektivnost a výkonnost a dále jej přiblížily systémům v EU.

     Politika VaV přihlíží ke struktuře a obsahu dokumentů srovnatelných států. Použitá terminologie pro jednotlivé druhy VaV a jejich sektory je v souladu s terminologií zavedenou v OECD. Výklad základních pojmů je uveden v části III.8. Přílohy. Cílem použití této terminologie je kromě jiného usnadnit komunikaci s orgány EU a OECD. Výtky, že politika VaV rozlišováním základního a aplikovaného výzkumu, resp výzkumu neorientovaného a orientovaného, udržuje bariéry mezi jednotlivými druhy výzkumu, které jsou v zahraničí již překonané, nejsou oprávněné. Politika VaV používá těchto kategorií v naprostém souladu s praxí v zemích OECD. Kromě toho zavádí i nástroje pro odstranění zbývajících bariér.

     Politika VaV navazuje na podrobnou a objektivní analýzu dosavadního vývoje a stavu VaV v ČR a jejich srovnání se zahraničím. Na vypracování analýzy se podíleli zástupci institucí VaV, vysokých škol, uživatelské sféry a ústředních orgánů státní správy. Analýza kromě jiného konstatovala:

• relativně úspěšné přizpůsobení systému státní podpory VaV systémům ve vyspělých zemích (zavedení grantového systému, legislativa, předpis o institucionálním financování aj.),
• odpovědnost a náročnost hodnocení pracovišť AV ČR a její transformace,
• posilování výzkumu na vysokých školách,
• nedostatečné přínosy VaV pro společnost a ekonomiku, koncentraci na řešení vnitřních problémů VaV,
• pozitivní změny v počtech publikací v renomovaných zahraničních časopisech,
• chyby v transformaci aplikovaného VaV po roce 1990 (privatizace a rušení samostatných i nesamostatných pracovišť výzkumu),
• přílišná decentralizace systému státní podpory VaV (rozptýlenost státní správy, vysoký počet programů VaV, převaha malých projektů VaV),
• stárnutí lidského potenciálu ve VaV a špatné podmínky pro uplatnění mladých,
• nedostatečná přímá finanční podpora jak ze státního rozpočtu, tak ze zdrojů podnikových, a zcela nedostatečné využití nepřímých nástrojů podpory, způsobivší utlumení inovačních procesů.

     Politiky VaV, schvalované vládami nebo parlamenty, se obvykle přijímají na dobu 4 – 6 let, v některých zemích na dobu delší. Realizace politiky je v pravidelných intervalech dvou nebo tří let hodnocena a v případě potřeby je politika aktualizována.

     Politika VaV nezastírá, že ve VaV je více problémů než jen ty, kterými se politika zabývá. Tato určitá omezenost vyplývá ze skutečnosti, že doposud nejsou dokončeny základní strategické dokumenty o rozvoji ekonomiky a společnosti. Politika VaV je zpracována v určitém předstihu před těmito dokumenty. Další omezení jsou dána tím, že způsob řešení některých problémů zatím není znám nebo nebylo dosaženo konsensu o způsobu jejich řešení. Předpokládá se, že politika VaV bude v roce 2001 aktualizována.

K bodu III.: V této části politika VaV charakterizuje hlavní principy návrhu. Základem je přístup k VaV jako k otevřenému a dynamickému systému, který vyžaduje v podstatě kontinuální hodnocení výkonnosti a efektivnosti a včasné reakce na měnicí se vnitřní i vnější podmínky. Důraz je kladen i na otevřenost a transparentnost všech postupů.

     VaV musí těsně navazovat na v podstatě všechny oblasti ekonomiky a společnosti. Cílem státní podpory VaV není jen spokojenost pracovníků VaV, ale prospěch celé společnosti z této podpory. Zdůrazňuje se především návaznost na oblast vzdělávání.

     Roste význam mezinárodní spolupráce ve VaV, její formy se dynamicky rozvíjejí. Globalizace se projevuje i ve VaV. Globalizace i ve VaV zvyšuje konkurenci, která vyřazuje slabé a nepřipravené, na druhé straně však poskytuje značné příležitosti připraveným. Soutěž o prostředky na VaV, špičkové pracovníky a týmy VaV, o umístění pracovišť VaV velkých nadnárodních organizací se internacionalizuje.

     I v ČR se musí prosadit trend zvýšeného důrazu na efektivnost a kvalitu dosahovaných výsledků. Je nutné překonat názory, že omezené finanční zdroje neumožňují výrazněji rozlišit výši podpory organizacím, týmům i jednotlivcům dle jejich úspěšnosti. Úsilí o diverzifikaci podpory dle odborné úrovně však vyžaduje zavedení objektivních a transparentních metod hodnocení. Diverzifikace podpory VaV proběhne i u vysokých škol.

K bodu IV.: Prioritou nemůže být vše. Skutečnost, že na priority bude soustředěna podstatná část disponibilních zdrojů znamená, že některé obory dostanou zdrojů méně, že řešení některých problémů bude odloženo.

     Při výběru priorit VaV je nutné klást důraz na jejich přínosy pro potřeby společnosti a ekonomiky jako celku oproti přínosům pro vnitřní potřeby a zájmy organizací VaV a jejich pracovníků. Tento přístup však zároveň vyžaduje vytvářet příznivé podmínky pro rozvoj VaV, pro zvyšování jeho prestiže ve společnosti.

     Na výběru priorit se musí podílet představitelé VaV, uživatelů výsledků VaV a decisní sféry. Do výběru by měla být zapojena také veřejnost, minimálně tím, že o postupech výběru a jeho výsledcích bude informována. Výběr musí být prováděn transparentně, dostatečně odborně a uvážlivě. Uvážlivost znamená minimalizovat rizika vyplývající z nedostatečné znalosti budoucího vývoje možností a potřeb. Výběr priorit musí být zdůvodněn.

K bodu IV.1.: Politika VaV vychází na jedné straně z toho, že hranice mezi jednotlivými oblastmi VaV se snižují, že požadavek rychlosti a efektivnosti vede ke sbližování těchto oblastí VaV. Na straně druhé však existují specifika základního výzkumu, která politika VaV respektuje.

     V základním výzkumu požadavek příspěvku k celosvětové bázi poznání však zároveň znamená důsledně uplatňovat mezinárodní kritéria hodnocení tohoto výzkumu jako všeobecný standard. Kromě jiného jde o objektivní využití postupů bibliometrie, peer review, hodnocení přitažlivosti domácích pracovišť pro studijní a pracovní pobyty zahraničních výzkumníků aj. Je nutné rozvinout systém pravidelného, objektivního, nezávislého a pokud možno jednotného systému hodnocení pracovišť a pracovníků základního výzkumu. Využít přitom postupy ověřené v zahraničí.

     Neméně významným cílem základního výzkumu je však i získávání poznatků, postupů a technik, které bez zbytečných průtahů dokáže využít navazující domácí aplikovaný výzkum a vývoj.

     U aplikovaného výzkumu je prokazatelný příspěvek stávajících programů VaV pro občany, společnost i ekonomiku doposud nízký. Počet programů je vysoký, podstatná část prostředků státního rozpočtu je poskytována malým projektům s ročními náklady do jednoho milionu korun. Programy se v řadě případů tématicky překrývají, jsou připravovány, zabezpečovány a kontrolovány neodůvodněně odlišnými způsoby bez dostatečné koordinace.

     Vhodným řešením, které vychází z osvědčených příkladů ze zahraničí, jsou velké národní programy VaV orientované na maximální přínos pro perspektivní potřeby lidí, společnosti a ekonomiky.

     Takové programy musí být připravovány ve spolupráci všech zainteresovaných orgánů, institucí a organizací, které budou řešení programů koordinovat a zajišťovat. Je nutné sjednotit metodiku a postupy přípravy návrhů projektů, jejich posuzování a výběru, jejich smluvního zabezpečení včetně financování, řešení otázek vlastnictví, využití a rozšiřování výsledků.

     Koordinace nebude jednoduchou záležitostí především proto, že významná část podniků je na počátku zásadní restrukturalizace, a to nejen vlastnické a organizační, ale i oborů výroby a služeb.

     Podpora vývoje a transferu bude zaměřena na ty subjekty, které mají přirozený zájem o využití výsledků a jsou ochotny i finančně podporovat rozšiřování výsledků VaV. Legislativně budou odstraněny překážky u veřejnoprávních organizací (včetně stávajících rozpočtových a příspěvkových organizací ve VaV, jejichž transformace se připravuje) při zřizování jejich obchodních organizací (dceřinných poboček) pro využití a rozšiřování výsledků VaV.

     V zahraničí takové subjekty zcela běžně působí při vysokých školách i velkých, státem institucionálně podporovaných organizací VaV.

     Podpora ze strany státu bude motivována snahou o zvýšení rychlosti a úspěšnosti využití a rozšiřování výsledků VaV, na jejichž financování se stát podílel a pro jejichž využití neposkytuje trh dostatečně silné signály a vhodné podmínky (např. zdravotnictví, ekologie apod.).

     Tlak na dosahování kvalitních výsledků VaV a jejich rychlé a efektivní uplatnění v tržních produktech bude vyžadovat, aby v novém zákonu o VaV byla zcela jednoznačně vymezena vlastnická práva k výsledkům VaV dosaženým se státní podporou a podmínky převodu těchto práv.

     Vážným problémem VaV v ČR jsou lidské zdroje. Průměrný věk pracovníků VaV v ČR je podstatně vyšší než v řadě zemí OECD. Hmotné zajištění mladých pracovníků VaV je nedostatečné, nedostatečná je rovněž péče o talenty.

     Obdobně jako v zahraničí je podíl žen na vysokoškolském vzdělávání v ČR nepatrně vyšší než podíl mužů. Podíl žen působících ve VaV je však výrazně nižší než podíl mužů, podíl žen ve vedoucích funkcích v organizacích VaV všech typů a na vysokých školách je ještě nižší.

     S jistotou lze očekávat, že VaV v ČR se bude muset vyrovnat s nutností postupného vyrovnání příležitostí žen k uplatnění se a prosazení ve VaV s příležitostmi mužů. Perspektivy našeho začleňování do EU zvyšují naléhavost otázky, jakým způsobem bude v ČR řešen problém vyrovnání rozdílů příležitostí žen a mužů ve VaV. Lze očekávat i růst tlaku ze strany studentek vysokých škol i mladých žen působících ve VaV v ČR.

     Jednou z příčin nedostatečné mezisektorové spolupráce v ČR je skutečnost, že účelové podpora VaV ve většině resortů upřednostňuje projekty menší, monotematické, které spolupráci sice umožňují, ale nemotivují k ní. Je tedy nutné vytvořit podmínky, které by mezisektorovou spolupráci motivovaly.

     Do přípravy doktorandů musí být zapojeny i ostatní výzkumné organizace, kterým je poskytována institucionální podpora ze státního rozpočtu. Nevyhovující je i nízké zapojení doktorandů do špičkového výzkumu a jejich přetěžování pedagogickými povinnostmi.

     Podstatná část kapacit VaV je, obdobně jako v řadě dalších zemí, soustředěna do několika málo center. Rozvoji regionálních kapacit VaV musí být věnována větší pozornost. Cílem není samoúčelné vyrovnání disproporcí v umístění kapacit VaV na území státu, ale účelná podpora vzniku a rozvoje kapacit VaV v regionech, které tyto kapacity budou potřebovat. Potřeba vzniká jednak vznikem vysokých škol s doktorskými studijními programy v řadě míst mimo tradiční centra a nutností zapojit doktorandy do špičkového výzkumu, jednak z rozsáhlé restrukturalizace průmyslu v řadě regionů. Lze očekávat, že problémy zaměstnanosti v těchto regionech budou řešeny podporou vzniku malých a středních podniků, z nichž podstatná část by měla být zaměřena na nové technologie. Tyto podniky budou potřebovat výzkumně vývojovou podporu především od místních pracovišť VaV.

     Politika VaV klade důraz i na rozvoj mezinárodní spolupráce ve VaV. Spolupráce nikoli samoúčelné nebo politicky motivované, ale spolupráce přinášející prospěch společnosti a ekonomice ČR.

K bodu IV.2.: Priority orientovaného výzkumu nelze stanovovat jen na základě návrhu gremií zástupců jednotlivých oblastí VaV a jednotlivých skupin věd. Tento postup je sice jednodušší, rychlejší a méně nákladný, zpravidla však vede k příliš volné a široké formulaci priorit.

     Priority musí být stanoveny ve spolupráci grémií představitelů VaV se zástupci uživatelů výsledků orientovaného výzkumu a vývoje a za účasti zástupců státní správy. O výběru priorit musí být dostatečně informována veřejnost. Účast veřejnosti je nutná především proto, že ve veřejnosti sílí vědomí, že VaV je podporován z veřejných prostředků, a že veřejnost tedy zajímá účelnost a hospodárnost jejich využití.

     Výběr priorit druhým způsobem je nesporně časově, finančně i organizačně náročnější – pro nutnost uplatnění metod foresight aj. Nevýhody však jsou kompenzovány interdisciplinárním založením projektů VaV, zrychlením procesů převodu výsledků od základního výzkumu přes výzkum aplikovaný a vývoj do nových výrobků, technologií a služeb a lepší přijatelností VaV u veřejnosti.

     Náročnější způsob byl již uplatněn v řadě zemí v návaznosti na aktualizaci či modernizaci jejich politik VaV (Finsko, Irsko, V. Británie, Rakousko aj.). Byl uplatněn i při přípravě 5. Rámcového programu výzkumu a vývoje technologií EU. K uplatnění tohoto způsobu výběru priorit vyzývá i memorandum “Světové konference o vědě” (viz část III.1.).

     Vychází se z předpokladu, že vybrané priority cíleného výzkumu budou řešeny v rámci velkých národních programů. Výběr priorit začíná výběrem několika málo souborů priorit tematických (věcných) a průřezových. Tato etapa výběru priorit není zvlášť obtížná, soubory priorit se v jednotlivých zemích jen málo liší. V dalších etapách se organizačně, časově, odborně i finančně dosti náročnými způsoby stanovují kritéria a postupy výběru dílčích programů (směrů, priorit) a tyto dílčí programy se vybírají. Po schválení programu jako celku se vyhlašují veřejné soutěže na projekty nejlépe naplňující cíle dílčích programů.

     Politika VaV navrhuje soubor programů (priorit) tematických a soubor priorit průřezových:

     Uvedený soubor tématických a průřezových programů nesporně vyjadřuje priority občanů, společnosti, ekonomiky i priorit VaV v České republice. Pracoviště VaV ČR mohou při dostatečné podpoře, účelné koordinaci a efektivní mezinárodní spolupráci přispět k jejich zabezpečení.

     Kritika, že návrh těchto program (souborů) priorit je formálním převzetím zahraničních modelů, resp. 5. RP EU není odůvodněná. ČR, stejně jako většina evropských zemí, nemá pro nejbližší období jiné soubory hlavních priorit. Specifika ČR se projeví až ve výběru dílčích programů (směrů).

     V navrhovaném tematickém programu Kvalita života by měla být řešena problematika: zdraví lidí, životního prostředí aj. Tuzemská pracoviště VaV mohou přispět k řešení tak závažných problémů, jakými jsou: nižší průměrná délka života lidí v ČR v srovnání s lidmi ve vyspělých zemích, vysoký rozsah výskytu závažných onemocnění, ekologické zátěže z minulosti, zlepšení kvality potravin, ozdravění a rozvoj měst, rozvoj dopravy aj.

     Zcela specifické a dynamicky se měnící potřeby vyplynou ze života lidí, činnosti organizací a fungování společnosti v nadcházejícím období založeném na poznání, v období informační společnosti 21. století. K jejich zabezpečení přispěje tematický program Informační společnost. Program se zaměří na zlepšení dostupnosti moderních informačních technologií ve všech oblastech života společnosti a zlepšení jejich uživatelské přívětivosti. Dosavadní úspěchy softwarových firem ČR na náročných mezinárodních trzích spolu s dobrou úrovní řešitelských týmů na vysokých školách a v ústavech Akademie věd ČR vytvářejí předpoklady pro dosažení významných přínosů. Kritérii pro výběr vhodných dílčích programů a projektů bude příspěvek k vyšší kvalitě života, rozvoji vzdělanosti atd.

     Tematický program Konkurenceschopnost musí přispět k trvalému rozvoji ekonomiky ČR, k udržení dobré úrovně zaměstnanosti, ke zmenšování rozdílu v životní úrovni obyvatel ČR a obyvatel vyspělých zemí. Program přispěje k vytvoření dynamického systému v podstatě kontinuálního inovování technologií, výrobků a služeb. Zlepšení konkurenceschopnosti patří k hlavním prioritám makroekonomické politiky ČR. VaV samy o sobě však ještě nezajistí potřebný rozvoj konkurenceschopnosti. Nutná bude koordinace s programy revitalizace, restrukturalizace a podpory inovačního podnikání. Stanovení dílčích programů tohoto specifického programu bude zvlášť obtížně vzhledem k nedokončené restrukturalizaci ekonomiky ČR.

     Zvláštním problémem ČR je vysoká energetická náročnost – vysoká spotřeba energie na jednotku hrubého domácího produktu. Tematický program Energie pro ekonomiku a společnost bude zaměřen na snížení energetické náročnosti, ekologicky udržitelné technologie zásobování energií a na některé další specifické problémy energetického hospodářství. V některých zemích OECD bývá problematika efektivního a ekologicky přijatelného zásobování energií součástí tématických programů zaměřených na zvýšení konkurenceschopnosti. Specifické problémy ČR, vyplývající ze specifičnosti struktury primárních energetických zdrojů (vysoký podíl pevných paliv), složitostí vztahů výroby a zásobování energií a životního prostředí však vyžadují, aby v ČR byl tento program řešen jako samostatný. Obdobně je tomu v Německu, Dánsku, Finsku a jiných zemích.

     Do souboru tematických programů je zařazen program Společenská transformace. Důvodem pro zařazení tohoto programu je složitost probíhající ekonomické a sociální transformace, včetně transformace politického systému a veřejné správy a náročnost vnějších vlivů vyplývajících ze zařazování ČR do mezinárodních struktur (EU, NATO aj.) a z procesů globalizace. Aktivity v rámci tohoto programu by měly usnadnit a zpříjemnit život člověka ve společnosti kromě jiného i tím, že se budou zabývat problémy systémů zdravotnictví, vzdělávání, bezpečnosti, hromadných sdělovacích prostředků aj. jako celku. V rámci programu budou řešeny i otázky kulturního dědictví. Tento tematický program se bude zabývat i problematikou mladé generace jako celku a problematikou tělesné výchovy a sportu. Důraz na účast společenských věd při řešení budoucích problémů člověka a společnosti kladou orgány EU i OECD.

     Průřezové programy Lidské zdroje pro VaV, Integrovaný VaV a Regionální a mezinárodní spolupráce mají přispět k rozvoji VaV v ČR, ke zvýšení jeho efektivnosti a výkonnosti.

     Do vyhlášení národního programu orientovaného výzkumu budou prostředky na tento výzkum rozdělovány s přihlednutím k podílům jednotlivých socioekonomických směrů VaV v zemích EU, viz příloha 3.

     Zabezpečování systémových priorit VaV, kde k nejdůležitějším patří podpora mladých pracovníků VaV a podpora mezisektorové spolupráce, bude zahájeno bezprostředně, před vyhlášením národního programu orientovaného výzkumu

K bodu V.: Pro realizaci politiky jsou klíčová jasná a předem stanovená pravidla a způsob kontroly jejich dodržování. Jak ukázala mj. i příprava politiky, samotná iniciativa zdola na řešení složitých problémů VaV nestačí. Naproti tomu je nutné navržené postupy a opatření veřejně diskutovat, aby nedošlo, tak jako v minulosti (např.při privatizaci výzkumných průmyslových ústavů), k obtížně napravitelným chybám.

K bodu V.1.: Základním nástrojem realizace každé koncepce (politiky) je rozpočet. Po řadě diskusí a jednání mezi představiteli VaV a vlády byl v roce 1994 stanoven cíl – dosáhnout u státní podpory VaV výše 0,7 % hrubého domácího produktu (HDP), což je o něco méně než je průměr zemí EU (0,8 % HDP). Rozdíl mezi deklarovanou a reálnou podporou, kolísající mezi 0,4 – 0,5 % HDP, však byl mnohem vyšší než “jen” 0,2 – 0,3 % HDP. Stejně jako v jiných oblastech i ve VaV jsou stálé výdaje, kteréčiní okolo 0,4 % HDP. Pro naplnění Zásad vlády z roku 1994, resp. 1997, při stávající struktuře VaV a systému jejich řízení nezůstal prakticky žádný prostor.

     Závazek vlády formulovaný v usnesení vlády č. 249 ze dne 22. března 1999 o dosažení 0,7 % HDP v roce 2002 (a 0,60 % HDP v r. 2000, 0,65 % HDP v r. 2001) je závazkem nejen v rámci ČR, ale i a především vůči EU; mj. se stal součástí zprávy EU z října 1999, kladně hodnotící připravenost ČR ve VaV na přijetí do EU.

K bodu V.1.1.: Jedinou částí Zásad vlády pro oblast VaV z roku 1997, kterou je nutné beze změn převzít, jsou ustanovení určující nejvyšší možnou výši státní podpory aplikovaného VaV. Vychází ze směrnice EU (96/C 45/5-16) “Rámcové omezení státních příspěvků na výzkum a vývoj v Evropském společenství” a ČR se zavázala je plnit.

K bodu V.1.2.: Dosavadní pokusy o formulaci priorit v ČR nepříznivě ovlivnil spěch. Tyto narychlo formulované ”priority”, byť se sebelepšími úmysly, se ukázaly velmi brzy jen umělou konstrukcí, vycházející jen ze znalostí a přání úzké skupiny odborníků a širší odbornou i uživatelskou komunitou byly odmítnuty. Přesto je nezbytné do doby stanovení konkrétních priorit (tak konkrétních, že budou moci být východiskem pro rozdělování prostředků) přijmout základní pravidla pro využití prostředků státní podpory VaV. Navržený model vychází ze socioekonomických směrů EU a jejich volbu zdůvodňuje.

     Socioekonomické směry jsou nejobecnější rovinou priorit, které si každá země podle svých potřeb stanovuje sama. Socioekonomické směry jsou standardním členěním VaV v EU, které umožňuje srovnání jednotlivých zemí. Přes některé asociace (vyplývající z předlistopadového období) je použita terminologie EU, neboť již nyní jsou směry pro ČR závazné.

     Uvedená pravidla se týkají rozdělování prostředků z jednoho zdroje - z veřejných prostředků. Vícezdrojovým financováním tedy, stejně jako ve vyspělých zemích, není kombinování různých typů financování aktivit VaV ze státního rozpočtu (institucionálně podporovaných záměrů, účelově podporovaných projektů grantových agentur nebo programů atd.). Vícezdrojové financování je výlučně kombinování prostředků státních, nestátních, zahraničních atd.

     Jedním z podstatných problémů současného systému státní podpory výzkumu a vývoje je překrývání aktivit VaV podporovaných různými typy státních prostředků – od institucionálně podporovaných výzkumných záměrů, přes účelově podporované projekty grantových agentur (“granty”) až po projekty programů VaV. V řadě případů jsou neprovázaně (bez vědomí a shody správců rozpočtových kapitol) podporovány velmi podobné aktivity, v některých (i když ojedinělých případech) evidentní duplicity. Je to jeden z důsledků extremní decentralizace státní správy ve VaV v ČR a neúčinné koordinace aktivit jednotlivých resortů (viz část V.2.3.). Dosavadní způsob koordinace, založený na hodnocení předmětu řešení, se stává čím dál více neúčinný, neboť je jen otázkou vhodné formulace návrhu, aby nebylo možno překryvy (duplicity) podchytit. Stejně jako ve vyspělých zemích je proto důraz kladen na hodnocení výsledků. Ty aktivity, které mají identický výsledek, musí být státem podporovány pouze jedenkrát. Vícekrát pouze ve výjimečných případech (např. mezinárodní spolupráce) a to po předchozí jasné dohodě zainteresovaných ústředních orgánů. Již současné mechanismy tento proces umožňují (např. v při poskytnutí dat do CEP, které je ze zákona podmínkou pro uvolnění prostředků, je vazba na další projekty či záměry jedním z povinných údajů). Nejsou však prakticky využívány a velmi úzce zaměřené problematiky jsou bez jakékoliv koordinace či provázanosti státem podporovány z řady rozpočtových kapitol.

K bodu V.1.3.: Poskytování prostředků zůstalo do značné míry jednostranným aktem, kde především práva a povinnosti státu nejsou jasně stanoveny. Aby byl naplněn ústavní princip, že stát může (na rozdíl od občanů či nestátních subjektů) dělat jen to, co má výslovně povoleno, je nutné, aby tato práva a povinnosti byly stanoveny v novém zákonu o výzkumu a vývoji. V praxi je důsledkem mj. růst požadovaných údajů (detailní členění nákladů na pět let dopředu atd.) a návazné administrativy, vázání prostředků na již uzavřené smluvní vztahy atd.

     Na straně druhé zůstalo jen u příjímání státní podpory, nejasné je samotné vymezení nákladů na VaV (režie aj.), nepodařilo se obecně prosadit standardní způsob hodnocení výsledků a nakládání s nimi, chybí zakotvení sankcí zejména u opakovaného porušení závazků, legislativně není dořešena podpora rozvoje infrastruktury VaV (ale i vazeb na normalizaci, metrologii a certifikaci), problémem zůstává zajištění prostředků na odpisy atd. Rovněž ve vazbě na obecné mechanismy veřejné podpory, na zákon o zadávání veřejných zakázek atd. zůstala řada problémů otevřena, což otevírá prostor pro různý výklad jak u státních a kontrolních orgánů, tak u příjemců podpory.

     Další doplňkové mechanismy státní podpory jsou teprve ve stadiu idejí, které neproběhly odbornou ani veřejnou diskusí a proto v současné fázi nemohou být předmětem Politiky. Příkladem takovéto ideje je zřízení doplňkového fondu průmyslového (aplikovaného) výzkumu, který by sice mohl přispět k efektivnější podpoře tohoto VaV, ale nebyla otevřena ani řada klíčových otázek (reprodukovatelnost fondu, jeho uspořádání, orgány a kontrola, vztahy na rozpočet a k programům VaV atd.). Jiným příkladem je dvoukolový a/nebo průběžný systém veřejné soutěže. K těmto a řadě dalších otázek odpovědné orgány zajistí přípravu podkladů, shrnující výhody a nevýhody uvedených mechanismů tak, aby mohly být předmětem kvalifikované diskuse.

     Předmětem veřejné soutěže podle zákona o státní podpoře výzkumu a vývoje musí být i návrh spolunositelů, dodávek přístrojů a zařízení, a služeb atd. a to ze dvou zásadních důvodů:

• Na jedny a ty samé prostředky (určené např. pro spolunositele projektu atd.) nemohou proběhnout dvě veřejné soutěže, neboť rozpor při odlišných výsledcích by musel být řešen soudně. Toto je bohužel současný stav, kdy návrh projektu jako celku (včetně zabezpečení projektu) je předmětem veřejné soutěže vyhlašované ústředními orgány podle zákona o státní podpoře výzkumu a vývoje a po udělení prostředků nositel vyhlašuje další veřejnou soutěž na spolunositele, dodávky přístrojů a zařízení, a služeb podle zákona o zadávání veřejných zakázek.
• Návrh projektu včetně jeho zabezpečení (spolunositelé, dodávky přístrojů a zařízení, a služeb atd.) musí být předmětem veřejné soutěže vyhlašované ústředními orgány podle zákona o státní podpoře výzkumu a vývoje z věcných důvodů (bez uvedených konkrétních skutečností nemůže být návrh odpovědně posouzen a správce rozpočtové kapitoly by pak nemohl odpovídat ze efektivní využití státních prostředků). Uvedené postupy jsou i součástí legislativy EU, k jejímuž dodržování se ČR zavázala. Např. u společných projektů podniků a organizací institucionálně podporovaných z veřejných prostředků, se přípustný příspěvek počítá jak z přímé podpory projektu, tak i z odpovídající části institucionální podpory (viz bod 2 části V.1.1. politiky vyplývající ze směrnice EU 96/C 45/5-16.

     V novém zákoně o výzkumu a vývoji bude problematice veřejné soutěže věnována samostatná část, která na rozdíl od současného stavu (řešeného řadou podzákonných norem) jednoznačně stanoví její průběh a pravidla. Základní otázky, které bude nutné legislativně řešit jsou uvedeny v závěrečném odstavci bodu V.1.3.

K bodu V.1.4.: V této části je popsán neuspokojivý stav programů VaV v ČR, a to jak v jejich nekoordinované a resortně zaměřené přípravě, tak při jejich uskutečňování.

     Na úrovni jednotlivých projektů se pomalu a s řadou nedostatků (zejména při kritickém hodnocení dosažených výsledků), ale přece jen prosazují standardní metody projektového řízení, smluvních vztahů a kontroly a hodnocení. Úroveň programů však zůstala prakticky nedotčena probíhajícím vývojem ve VaV i ve společnosti (řada programů pochází beze změn z dob vzniku ČR), nedořešeno je i jejich právní vymezení, vazby na přípravu rozpočtu atd.

     Samostatnou kapitolu tvoří tzv. resortní výzkum, tj. výzkum pro potřeby státní správy, který místo provedení expertiz politiky VaV daného resortu (v pojetí úkolů státu) sloužil často k úhradě činností resortu, které s VaV neměly nic společného.

     Přes všechnu roztříštěnost a nekoordinovanost obsahují stávající programy a především projekty v nich řešené (generované zdola) nejen velký potenciál zdrojů a námětů, ale i konkrétní vědeckou, výzkumnou a vývojovou práci a její výsledky. Jednorázový, mechanicky pojatý přechod na nově formulované programy by buď byl formálním krokem nebo by skončil špatně. Je proto nutné přechodné období.

     Stejně jako ve vyspělých zemích musí v ČR vzniknout Národní program orientovaného výzkumu, který bude zahrnovat významnou část aktivit VaV v této oblasti. V jednotlivých odstavcích je návazně na předchozí části politiky (zejména část IV.) popsán způsob změny stávajícího způsobu na standardní mechanismus přípravy a realizace programů.

K bodu V.1.5.: Druhou neoddělitelnou částí státní podpory VaV je institucionální podpora realizovaná na rozdíl od účelové podpory bez veřejné soutěže. V kapitole je návazně na usnesení vlády č. 281/1998 vymezeno komu a za jakých podmínek je veřejná podpora určena, jak bude posuzována a kontrolována. Stejně jako v části V.1.2. je zde stanoveno kritérium výsledků jako jedno z hlavních pro hodnocení záměrů.

K bodu V.1.6.: Uvedená část se týká nepřímých nástrojů ve VaV, tj. daňových, celních aj. úlev. Jejich využití v jednotlivých zemích EU je výrazně různé (od Itálie - méně než 5 % objemu přímé státní podpory VaV, až po více než 25 % u některých zemí EU). V politice jsou tyto nástroje zmapovány a zároveň je zde jednoznačně uvedeno, že pro jejich použití musí uživatelé (tj. především podnikový sektor) přesvědčit veřejnost a politiky o smysluplnosti jejich využití na základěpřínosů pro VaV. Návrhy na zavedení nepřímých nástrojů podpory VaV zpracované odborníky v průběhu přípravy politiky byly v podstatě jen seznamem nástrojů používaných v zahraničí, bez základního odhadu jejich přínosu pro VaV a ekonomiku a vhodnosti jejich užití v ČR. Stát zcela přirozeně usiluje o jednotný a pokud možno jednoduchý daňový systém. Stejně jako o prospěšnosti vědy musí veřejnost a politiky přesvědčovat především sami vědci, musí u nepřímých nástrojů podpory tuto úlohu plnit zejména představitelé podnikatelského sektoru.

K bodu V.1.7.: V zahraničí se již řadu let relativně úspěšně usiluje o zlepšení managementu VaV. V řadě organizací existují samostatné útvary managementu VaV, probíhá sjednocování postupů přípravy a realizace programů a projektů VaV s masivním využitím moderních informačních a komunikačních technologií, jsou zřízena pracoviště pro sledování chodu systému VaV v dané zemi a trendů v zahraničí, která připravují podklady pro rozhodování. Na některých vysokých školách byly zřízeny studijní obory management výzkumu. Zvláštní pozornost je věnována managementu smluvních vztahů ve VaV, včetně rozšiřování a využití výsledků VaV a managementu hodnocení VaV.Významnou složkou zajištění rozvoje VaV je i jeho management, a to na všech úrovních - od orgánů státní správy až po jednotlivé výzkumné instituce. Současný stav, kdy špičkový vědec je zároveň managerem a administrátorem projektu, je neúnosný a představuje jednu z podstatných překážek dosažení úrovně vyspělých zemí. Jedním z kroků, kterými stát může přispět k zlepšení situace je vznik nového dílčího programu, který by konkrétními opatřeními stav řešil.

K bodu V.2.: Tato kapitola shrnuje problematiku přímo či nepřímo vyplývající z nedokonalé legislativy VaV a souvisejících oblastí v ČR. Vzhledem k tomu, že řadu problémů morálky a etiky nelze řešit jen právními předpisy, je v úvodu zakotven princip odpovědnosti nejen státní správy, ale i volených orgánů vědecké a akademické obce.

K bodu V.2.1.: Nedokončená právní transformace podstatné části státních organizací VaV (prakticky všech s výjimkou VŠ) se stává významnou brzdou jejich účinné spolupráce a přináší i řadu dalších negativních důsledků - od necitelného zasahování státu do jejich struktury nebo samotné existence až po přetrvávající systém pravidel a řízení, určený pro samotnou státní správu.

K bodu V.2.2.: Na státní správu ve výzkumu a vývoji v ČR, resp. celý systém řízení VaV v ČR jsou dva zásadně odlišné názory:

1. “Státní správa ve výzkumu a vývoji není schopna plnit jako celek své úkoly, koordinace činnosti jednotlivých orgánů je minimální, prosazují se resortní přístupy, vzrůstá administrativa, koncepce přijaté na úrovni vlády zůstávají “na papíře”, celý systém VaV funguje jen díky obětavosti pracovníků VaV, kteří od politiky až po hodnocení projektů zadarmo suplují státní správu atd.” Toho hodnocení je nejen hlavním výsledkem diskuse k výzvě 3+3 ze strany odborné veřejnosti, ale začíná se objevovat i od orgánů EU. Veškerá kritika nedostatků státní správy ze strany EU platí pro oblast VaV dvojnásob, v konkrétních dokumentech již orgány EU nepoužívají diplomatických vyjádření. Analogická kritika na absenci horizontálních vazeb (kde je VaV na předním místě) je i z  OECD aj.
2. Státní správa ve výzkumu a vývoji plní své úkoly, současný stav je nutné v zásadě zachovat a neměnit. Toto je v principu stanovisko správců rozpočtových kapitol VaV.

     Přestože část kritiky státní správy VaV jak ze strany veřejnosti, tak ze zahraničí vyplývá z malé informovanosti (což je ostatně rovněž nedostatek státní správy), je udržování dosavadního stavu nadále neúnosné. Historickým vývojem vznikl ve VaV i na české poměry (o evropských nemluvě) unikátní systém orgánů VaV, kde poradní orgán (Rada vlády pro výzkum a vývoj) plní standardní funkce ústředního orgánu, kde je neoddělitelněpropojen výkon státní správy a volených vědeckých orgánů (Akademie věd ČR) a kde jednotlivé organizace mají pro rozdělování prostředků postavení ústředních orgánů (Grantová agentura ČR). Za výzkum a vývoj v ČR při přijetí do EU nemůže bez účinné koordinace nejen v koncepční části, ale především při realizaci politiky VaV odpovídat najednou 20 správců rozpočtových kapitol, kteří rozhodují o využití veřejných prostředků na VaV, o existenci výzkumných organizací atd. Po schválení rozpočtu Poslaneckou sněmovnou je realizace VaV výlučně otázkou 20-ti správců rozpočtových kapitol - od vyhlášení veřejné soutěže (Rada se k vyhlášení veřejné soutěže pouze vyjadřuje, zejména v poslední době nejsou její doporučení akceptována) až po přijetí projektů, hodnocení jejich výsledků atd.

     Společně s dalším bodem V.2.3. je zde proto konstatován vysoce neuspokojivý stav státní správy ve VaV a to zejména v koordinaci činností jednotlivých resortů ve VaV. Zatímco koncepční část, část mezinárodní spolupráce a informace o veřejné podpoře jsou na poměry a podmínky ČR ve VaV zajišťovány MŠMT a Radou relativně uspokojivě (o tom svědčí mj. i bezproblémové hodnocení oblasti VaV ze strany EU), toto již neplatí při realizaci uvedených koncepcí, přípravě a uskutečňování programů i výzkumných záměrů atd. Oblast VaV je v EU čtvrtou nejvýznamnější společnou aktivitou a v každé členské zemi je odpovědnost za ni neoddělitelně spojena s nástroji pro realizaci politiky.

K bodu V.2.3.: Pro zajištění koordinace VaV v ČR včetně vazeb na EU, které se budou významně prohlubovat jsou navrženy dvě varianty:

První varianta předpokládá soustředění nadpoloviční většiny prostředků do rozpočtové kapitoly MŠMT se zákonem stanoveným členěním (Národní programy výzkumu a vývoje, mezinárodní programy výzkumu a vývoje, Grantová agentura ČR, Akademie věd ČR, Rada vlády ČR pro výzkum a vývoj), vznik standardního ústředního orgánu - ministerstva pro výzkum (s event. kombinací s dalšími kompetencemi) a zachování postavení Rady pro VaV v poloze poradního orgánu. Model ústředního orgánu pro VaV v kombinaci s dalšími působnostmi v EU převažuje (viz příloha III.7.).

Druhá varianta předpokládá zachování decentralizovaného systému řady rozpočtových kapitol s výrazně účinnější koordinací prostřednictvím Rady pro VaV, zajišťované ve věcech státní správy Úřadem pro VaV. Tato druhá varianta je v zemích EU méně obvyklá, ale pro orgány EU akceptovatelná, neboť i ta dokáže zajistit plnění úkolů státní správy ve VaV.

     V úvahu přichází i varianta zřízení zcela nového ministerstva pro výzkum a vysoké školy, ev. i v jiné kombinaci působností s výzkumem.

     Všechny uvedené varianty předpokládají některé nezbytné kroky, spočívající zejména v oddělení výkonu státní správy od otázek, které jsou věcí volených orgánů vědecké obce. Navržené varianty budou předmětem odborné i veřejné diskuse tak, aby jak z hlediska VaV, tak z hlediska celé státní správy (např. změn vyvolaných vznikem vyšších územně správních celků), aby zvolená varianta mohla být zapracována do připravovaného zákona o VaV. Druhou částí, která je pro obě varianty společná, je zřízení odborných poradních orgánů typu komisí. V ČR sice existuje řada oborových komisí, rad atd. v rámci , které se u jednotlivých rozpočtových kapitol zabývají příslušnou částí VaV, ale tyto orgány spolu nespolupracují (a vzhledem k odlišné struktuře a úkolům ani spolupracovat nemohou). Uvedené činnosti (odborné hodnocení programů a záměrů a dosud chybějící meziresortní koncepci rozvoje VaV jako celku) přitom nemůže vykonávat státní správa nebo je paralelně s řadou jiných úkolů plnit Rada. Nejedná se tedy o dublování již existujících oborových komisí či rad programů, ale o (v zahraničí běžné) zajištění meziresortních vazeb po odborné stránce. Úkolům těchto odborných poradních orgánů typu komisí musí odpovídat i jejich struktura, která bude výsledkem konsensu jak pro základní, tak pro aplikovaný VaV.

     Stejně jako u priorit se v politice poprvé veřejně otevírá otázka efektivního uspořádání státní správy VaV a stejně jako u priorit platí, že tento problém nemůže být dále odkládán. Vzhledem k rozsáhlým legislativním změnám, které si jakékoliv konsensuální řešení vyžádá je v optimálním případě možné předpokládat jeho platnost až od roku 2001 a skutečnou funkčnost na úrovni nezbytné pro přijetí do EU ještě později (v převážné míře jde o dlouhodobě zanedbávané problémy, kde v ČR v současné době nejsou pro jejich řešení kvalifikovaní odborníci). Proto politika stanovuje jen základní varianty dalšího postupu s tím, že je východiskem pro jednání zainteresovaných orgánů a institucí s cílem nalezení konsensu nad těmito problémy, které přesahují rámce VaV a do nichž se promítne i řada obecnějších změn. Pracovní jednání v rámci přípravy politiky nad různými možnostmi řešení struktury státní správy a orgánů VaV ukazují, že zainteresované orgány a instituce se kloní ke druhé variantě, zatímco veřejnost preferuje variantu první.

K bodu V.2.4.: Stejně jako standardní politiky VaV vyspělých zemí obsahuje i předkládaná politika část, kterou nemůže zajistit stát, ale je otázkou orgánů, institucí a grémiií vědecké a akademické obce. Typickým příkladem jsou otázky morálky a etiky ve VaV, kde řadu otázek nelze řešit legislativně, ale přesto je nelze opomenout. V tomto bodě jsou podstatné z nich uvedeny s tím, že návazně na návrh usnesení vlády se očekává, že se stanou předmětem diskuse a jednání uvedených subjektů.

K bodu V.3.: Další problematikou, kde stát může k řešení problémů přispět, podpořit finančně, otevřeně informovat o využití veřejných prostředků atd., ale primární odpovědnost je na tvůrčích pracovnících VaV, jsou vztahy k veřejnosti. Základní témata této problematiky jsou zde uvedena; tam kde stát hraje podstatnou úlohu jsou stanoveny i principy, kterými se bude řídit. Zároveň tato část politiky poskytuje institucím a organizacím VaV řadu námětů a doporučení pro jejich práci.

K bodu V.4.: Poslední částí politiky je informační a technická infrastruktura VaV jako nezbytná podmínka pro VaV. V obou částech je stav výrazně odlišný. U informační infrastruktury VaV jako celku (samozřejmě s řadou slabých míst., zejména v nevládním sektoru) udržuje ČR kontakt s vyspělými zeměmi a účastní se na špičkových projektech (např. síti TEN-155 Quantum), u technické infrastruktury je stav výrazně horší. Základní podmínky pro změnu tohoto stavu jsou uvedeny již v předchozích částech politiky (podpora organizací zajišťujících infrastrukturu VaV z prostředků na VaV, jejich transformace na veřejné organizace atd.), v této části jsou doplněny vazbou na Národní systém knihoven, podporou aktivit poskytujících infrastrukturní servis většímu počtu uživatelů (za obor, odvětví atd.). Koncepce národních databází VaV (NADAVaV) je uvedena v části III.4. a bude průběžně aktualizována tak, aby zajišťovala podklady nezbytné pro státní správu VaV, informování veřejnosti o využití státních prostředků na VaV a údaje poskytované orgánům EU.

Výsledky připomínkového řízení

Materiál prošel rozšířeným meziresortním připomínkovým řízením, jehož výsledky jsou uvedeny v části IV. Většina připomínkujících přijetí materiálu podpořila, řada z nich ocenila způsob a otevřenost jeho přípravy i kvalitu předložené politiky, která je plně srovnatelná s politikami VaV zemí EU. V připomínkovém řízení byly řešeny především otázky státní správy ve VaV a koncepční rozpor s MPO:

Uspořádání státní správy ve VaV

     V návrhu politiky byly předloženy dvě (resp. s doplňkovou variantou tři) varianty budoucího uspořádání státní správy ve VaV. V připomínkovém řízení se projevily značně rozdílné názory na tuto problematiku, které jsou shrnuty v následující tabulce. Jednání představitelů zainteresovaných orgánů a institucí o této problematice budou pokračovat (např. ve dnech 3.-4.2.2000 za účasti obou předkladatelů). Proces formulování úlohy orgánů ve VaV bude však dlouhodobý, bude zahrnovat i změny zákonů a proto pro účely politiky jako dlouhodobého koncepčního dokumentu určeného mj. pro orgány EU je navržené variantní řešení nezbytné.

     Naproti tomu je z hlediska přípravy nového zákona o VaV je variantní řešení (v daných termínech) prakticky nerealizovatelné, neboť se tento problém promítá prakticky do všech částí zákona. Proto byl v návrhu usnesení vlády upřesněn bod III.4. tak, aby do 28. února 2000 byl vládě předložen návrh na organizační zajištění výkonu státní správy ve VaV.

Pozn.: Tabulka je jen orientační, většina orgánů požaduje další jednání, má další připomínky a návrhy atd.

Rozpor s MPO

     Materiál se předkládá v rozporu se stanoviskem Ministerstva a průmyslu o obchodu. Stanovisko MPO je výrazně odlišné od stanovisek ostatních orgánů a institucí. MPO přitom mělo své zástupce ve většině pracovních skupin pro přípravu politiky VaV a zástupci MPO byli pravidelně a podrobně informování o postupu dopracování návrhu politiky.

     Připomínky MPO (viz samostatná část materiálu IV.) lze rozdělit do čtyřech skupin. Do první skupiny patří konstruktivní připomínky, které byly plně nebo alespoň částečně akceptovány (polovina připomínek MPO).

     Do druhé skupiny patří připomínky vycházející z  překonaného pojetí VaV pouze jako opatření pro realizaci jednotlivých resortních, sektorových či oborových politik. Názor o podřízenosti politiky VaV jiným politikám byl v zahraničí již dávno opuštěn. Představa, že státem podporovaný VaV může zabezpečit řešení okamžitých a krátkodobých problémů ekonomiky je veskrze mylná. Nutnost opustit toto pojetí i v ČR je kromě toho dále posilována skutečností, že řada resortních, sektorových či oborových politik doposud nebyla zpracována nebo tyto politiky nejsou dostatečně konkrétní. Předpokládaný postup realizace politiky přípravou Národního programu orientovaného výzkumu a vývoje je založen na dosažení konsensu mezi nabídkou výzkumu a vývoje a potřebou lidí, společnosti a ekonomiky. Na přípravě programu se budou podílet i zástupci příslušných orgánů státní správy.

     Do třetí skupiny patří připomínky, které vycházejí z nesprávného pojetí politiky obecně. Jakákoliv politika, která je základním koncepčním dokumentem, nemůže být zároveň realizačním programem, prováděcí směrnicí či dokonce věcným záměrem zákona. Součástí přípravy byla i podrobná analýza politik VaV zemí EU i řady dalších vyspělých zemí a tyto dokumenty byly k dispozici i MPO. Předkládaný materiál je mírou konkrétnosti, rozsahem i formou plně srovnatelný se zahraničními politikami VaV.

     Konečně do poslední skupiny připomínek patří zcela nepravdivé výhrady, jako např. o nedostatečné otevřenosti přípravy politiky. Politika byla připravována zcela otevřeným a v ČR dosud ojedinělým způsobem včetně účasti zástupců státní správy, odborníků VaV i jeho uživatelů. Proběhly opakované veřejné diskuse a semináře průběžné verze politiky byly zveřejňovány na Internetu atd. Odborná veřejnost byla vyzvána k předložení námětů a připomínek (výzva 3+3 mpř. vlády P. Mertlíka) s obrovskou odezvou. Podkladové materiály, studie a analýzy byly průběžně publikovány v elektronické i tištěné podobě a rozeslány všem, kdo se do přípravy politiky zapojili. Způsob přípravy politiky jistě nebyl dokonalý, ale rozhodně byl maximálně otevřený.